Osudová žena nové vlny

Osudová žena nové vlny

datum vložení => 31.10.2017 | Osobnost

Ještě skoro v sedmdesáti letech oslňovala neskrývanými půvaby a – proč to neříct? – živočišným sex-appealem. Až do poslední chvíle si uchovávala životní optimismus, přitom skoro padesát let bojovala s nejzákeřnější nemocí. Když letos na konci července zemřela, nenávratně s ní odešel kus jedné slavné éry světové kinematografie.

Foto 2
Foto 3
Foto 4
Foto 5

Na Jeanne Moreau se bude vzpomínat jako na jednu z hlavních tváří takzvané „nové vlny” francouzského filmu, jedinečnou šansoniérku s příznačným hrubším hlasem, ale taky jako na ženu podmanivé krásy, neodolatelnou milenku a zároveň velice mizernou matku. Tím vším se stihla stát ve svém nesmírně zajímavém životě dlouhém 89 let.

Od prostitutek ke slávě 

Narodila se v lednu 1928 do mezinárodní rodiny. Její otec Anatole-Désiré Moreau šéfoval pivnici A La Cloche d‘Or, která stojí dodnes na rohu ulic rue Fontaine a rue Mansart na pařížském Montmartru, zatímco matka Kathleen Buckley byla nejdříve tanečnicí ve Folies Bergère a později vystupovala v souboru Joséphine Baker.

Rodilá Pařížanka Jeanne strávila větší část dětství na jihu Francie v lázeňském městě Vichy a nedalekém Maziratu, odkud pocházel její otec. Když začala studovat střední školu, byla rodina už zpátky v Paříži. Na přání rodičů chodila do divadelního kroužku Denise d‘Inèse, považovaného za doyena Comédie-Française.  V devatenácti letech se jeho zásluhou stala řádnou studentkou hereckého oddělení pařížské konzervatoře.

Ve dne studovala, po večerech už hrála v Comédie-Française. Začínala menšími rolemi prostitutek a služek, s čímž se její otec nemohl smířit, takže ji vyhodil z domu. Nijak jí to nevadilo, žila už vlastní život. Ostatně role prostitutky v dramatu Vatikánské kobky podle André Gida jí v roce 1950 přinesla první výrazný herecký úspěch i titulní stranu v časopise Paris Match. O dva roky později přijala angažmá v Théâtre national populaire u slavného Jeana Vilara, zakladatele divadelního festivalu v Avignonu. Její hvězda stoupala. Ještě jí nebylo pětadvacet a hrála a přátelila se s Gérardem Philipem, navštěvovala spisovatele Blaise Cendrarse, znala se s Orsonem Wellesem. Především však navázala blízký vztah s partou mladých lidí soustředěných kolem nového filmového časopisu Cahiers du cinéma. Jména jako Jean-Luc Godard, François Truffaut, Éric Rohmer, Jacques Rivette nebo Claude Chabrol v té době ještě nikomu nic neříkala, ale brzy tihle lidé měli změnit světovou kinematografii a krásná Jeanne, kterou všichni z nich tajně milovali, jako by to tušila.

Celý článek v magazínu BMW revue 3-4/2017